Poloha kláštera v povodí řeky Gratwein, v téměř nedotčeném údolí řeky Mur, obklopeném zalesněnými horami, nabízela mnichům, povolaným z kláštera Ebrach (Franky), dobré podmínky pro vybudování kláštera v ústraní a askezi. Lesnictví, vinařství a těžba soli měly pro obživu kláštera, a tedy i pro jeho působení v krajině, mimořádný význam. V prvních desetiletích po založení kláštera se mniši sami ještě zabývali těžbou soli a provozovali solný důl v Altaussee. Od 13. století klášter nadále dostával stanovené množství soli, kterou využíval jak pro vlastní potřebu, tak pro obchod. Je velmi pravděpodobné, že mateřský klášter Ebrach získával sůl také z Reinu.

Brzký zánik reinského conversentum měl za následek zánik většiny velkostatků, takže z krajiny téměř zmizely.
Čilý obchodní ruch, který reinové rozvíjeli na počátku 14. století, lze považovat za zvláštní rys tohoto kláštera a dodnes je patrný na jejich reprezentativních městských dvorech ve Štýrském Hradci a Hartbergu.
Největší příjmy – vedle prodeje dřeva a soli – získávalo opatství Rein z prodeje vína. Na počátku 14. století tvořily příjmy z obchodu s vínem asi třetinu celkových příjmů a v polovině 15. století dokonce většinu.

V krajině se zachovaly typické stopy tohoto využití: terasovité jižní svahy pro pěstování vinné révy, rybníky a řetězce rybníků pro chov ryb a také vodní systém klášterního komplexu a jeho hospodářského dvora, který byl napájen příkopem z údolí Mühlbach.

Rozsáhlé klášterní lesy a četné mlýny podél řek jsou dodnes důležitými prvky klášterní kulturní krajiny.

Samotný klášter v barokní podobě z 18. století a gotický poutní kostel sv. Marie ve Straßengelu jsou v krajině Gratweinu vidět už z dálky. Reinské opatství je dnes nejstarším cisterciáckým klášterem na světě, který existuje bez přerušení.

Autor: K. Matheja / Foto: otec M. Höfler