Polešovice – barokní kostel sv. Petra a Pavla, postavený za opata Josefa Malého za 36 000 zlatých + barokní fara: 49.0346767N, 17.3411211E

Kostel sv. Petra a Pavla v Polešovicích
Nejimpozantnější kostel v klášterním panství je skutečnou „barokní katedrálou“ tohoto kraje. Jeho velkorysost odráží bohatství a prestiž Polešovic, které byly od konce 16. století hrdým tržním městem.
Současná stavba z let 1725–1734 stojí na místě s prastarou tradicí, která možná sahá až do dob Velkomoravy. Na její výzdobě pracovali ti samí italští mistři jako na bazilice ve Velehradě. Jedinečným pojítkem s klášterem je obraz Nanebevzetí Panny Marie v hlavní lodi – původně byl určen pro hlavní oltář ve Velehradě a jeho autorem je pravděpodobně Paolo Pagani. Kostel je tak nejen místem modlitby, ale také galerií vrcholného baroka.

Sloup se sochou trpícího Krista před Velehradem
Barokní sloup z roku 1703 s působivou sochou „Božího syna“ kdysi vítal poutníky a povozníky na strategické křižovatce. Stojí na rozcestí vedoucím k klášteru a do Uherského Hradiště, kde zároveň začínala stará obchodní stezka, která vedla přes pohoří Chřiby do Bunče.
Až do roku 1898 stála kolona na protější straně ulice. Její věnování je dodnes sporné – byla postavena buď na náklady samotného opata z Velehradu Floriana Nezorina, nebo klášterského správce Constantina Friedla. Zobrazení trpícího Krista, známé jako Ecce homo (Hle, jaký člověk), hluboce odráží cisterciáckou spiritualitu, která silně zdůrazňovala Kristovu lidskost a jeho solidaritu s lidským osudem. Místní obyvatelé však tento výjimečný památník již po generace nazývají jednoduše „Boží Syn“ (Boží Syn).

Rybník u Konventu
Ačkoli rybářství ve Velehradě nebylo dominantním hospodářským odvětvím, v 16. století zde vznikl propracovaný systém, který proměnil údolí u kláštera v moderní rybníkovou krajinu.
Zatímco rybolov na nedaleké řece March vyžadoval štěstí a zručnost, deset hektarů velký Konventní rybník byl součástí plánované masové produkce v rámci celého systému rybníků v povodí Salašky. Byl napájen vodou z přítoku u obce Modrá. Rybník zmizel na počátku 18. století, když se rybářství stalo nerentabilním. Dnes připomínají tuto někdejší slávu menší vodní plochy, jako jsou rybníky Konventní a Žabinec, které zabírají jen zlomek původní rozlohy.

Domanín – bývalý hospodářský dvůr čtvercového půdorysu: 49.0022711N, 17.2852319E

Hospodářství v Domaníně
Typické čtvercové nádvoří v Domanínu je jedním z mála dochovaných příkladů klášterního velkostatku. I po staletích si zachovalo svůj uzavřený tvar, který svědčí o intenzivním obhospodařování.
Mniši založili statek již ve středověku, po husitských válkách o něj však přišli. Teprve opat Jan Greifenfels jej v 17. století získal zpět a připojil k němu i okolní pusté pozemky. Jeho nástupci dodali stavbě barokní podobu. Svého vrcholu dosáhl statek v polovině 18. století – obhospodařoval rozsáhlá pole a vinice a na místních loukách se pásly stáda čítající téměř 500 ovcí. Ačkoli vedlejší budovy prošly přestavbami, hlavní budova si dodnes zachovala svůj původní historický charakter a celý komplex zůstává jedinečným svědkem cisterciácké barokní krajiny.

Ořechov – zámecké letní sídlo a centrum hospodářské správy: 49.0308756N, 17.3024558E

Zámek Ořechov
Barokní zámek v Ořechově sloužil mnichům z Velehradu jako strategické hospodářské centrum, ale také jako oáza klidu. Díky příznivému podnebí se stal oblíbeným letním sídlem a „klášterními lázněmi“.
Mniši získali zámek spolu s celým panstvím Ořechov v barokním období. V 18. století zde provozovali lázeňskou léčbu založenou na pití ovčí syrovátky (žinčice) a pobytu na čerstvém vzduchu. Zámek byl však také průmyslovým centrem – v jednom křídle se nacházel pivovar a k areálu patřilo velké hospodářství s vinným sklípkem Linhorn. Po zrušení kláštera v roce 1784 zde možná nějakou dobu žil poslední velehraďský opat Filip Zuri. Dnes je objekt v soukromém vlastnictví.

Dlážděná cesta v Háji
Tento sedm set metrů dlouhý úsek vydlážděný pískovcem ukazuje, jak důležité bylo v náročném terénu zajistit celoroční sjízdnost cest v okolí kláštera.
Zpevnění cesty nebylo otázkou luxusu, ale nutnosti. V měkkých a erozí ohrožených lössových půdách se totiž běžné cesty rychle proměňovaly v hluboké, neprůchodné vyjeté koleje. Mniši proto nechali cestu vydláždit, čímž zabránili dalšímu prohlubování a zajistili bezpečný průjezd vozů za každého počasí. Dláždění končí přesně na okraji lesa Háje, kde terén přechází do roviny, a představuje tak pozoruhodný příklad historické dopravní techniky.

barokní výklenková kaple Panny Marie Bolestné z roku 1737, která se nachází nad obcí a je obklopena lípou: 49.1142414N, 17.4183572E

Kaple nad Jalubím
Malebná výklenková kaple nad obcí Jalubí je příkladem malé sakrální stavby, která sloužila jak jako místo k uctívání Boha, tak jako významný orientační bod v krajině.
Kaple Bolestné Panny Marie pochází z roku 1737 a stojí na místě, kde se kdysi křížilo sedm cest. Jedna z nich vedla dolů k dolnímu mlýnu a odtud dále ke klášteru. Ačkoli tato síť cest zmizela v důsledku necitlivé pozemkové úpravy, místo si zachovalo své kouzlo. Typické je, že kapli doplňuje majestátní lípa, jejíž předchůdci zde mohli stát již před výstavbou kaple. Je to místo, které pro cestovatele mělo odjakživa velký význam.

Boršice – barokní kostel sv. Václava a barokní fara: 49.0629211N, 17.3527336E

Areál kostela v Boršicích
Barokní kostel sv. Václava a přilehlá fara z 18. století tvoří výraznou dominantu obce a po staletí sloužily jako duchovní centrum pro široké okolí. Celý areál byl klíčovou součástí velehradského panství a oporou pro tamní mnichy, kterým pobyt mimo klášterní zdi na jedné straně skýtal svobodnější život, na druhé straně však také přinášel řadu nebezpečí.
První kostel zde mniši postavili kolem roku 1250 pro obyvatele Boršic, Zlechova, Tupes a Tučap. Ačkoli byl kostel v roce 1421 vypálen husity, prošel gotickou přestavbou a na jeho nejstarší minulost dodnes připomíná kamenná křtitelnice v předsíni pod věží. Správa farnosti sahala daleko do okolí, o čemž v krajině dodnes svědčí historické „cesty ke kostelu“, po nichž lidé putovali na křty a svatby nebo doprovázeli zesnulé na místní hřbitov. Mezi nejvýznamnější boršické duchovní patřil barokní učenec a skladatel Kristián Hirschmentzel, ale také mučedník Wenzel, který zde byl zabit během husitských válek. Až do roku 1950 sloužila místní fara navíc jako ústřední archiv, v jehož matrikách byly zaznamenány osudy všech obyvatel od narození až po smrt.

Nedakonice – vesnická náves

Klášter Velehrad získal tuto vesnici krátce po svém založení, v roce 1220, od olomouckého biskupa Roberta. Její poloha v nivě řeky Moravy a na obchodní stezce určovala její hospodářský význam. Klášter vybudoval na raménku řeky mlýnský komplex, který díky dostatku vody mohl být v provozu po celý rok. S ním souvisely i další provozy – pila, lisovna oleje a hostinec.
Husitské války způsobily v obci značné škody; u Nedakonic si husité zřídili tábor. Teprve v 17. století se klášteru podařilo vrátit Nedakonice k prosperitě. Původní urbanistická struktura se dochovala dodnes na bývalém vesnickém náměstí, které dnes ohraničují ulice Dědina I a Dědina II. Mlýny zmizely; na jejich místě dnes stojí kostel sv. Floriána. Zachoval se však bývalý barokní hostinec, který byl později známý jako Lidový dům. Po moderních přestavbách dnes slouží jako hostinec Pod Kaštany – tradice pohostinnosti zde trvá již téměř čtyři století.

Tupesy – kamenný kříž v Tupesích z roku 1677, stojící u historické cesty do Boršic: 49.0832708N, 17.3658633E

Kamenný kříž v Tupesy
Kříž v Tupesách z roku 1677 střeží historickou cestu k kostelu v Boršicích a nese vůbec nejstarší vyobrazení obecního erbu. Pro místní obyvatele byl po staletí ústředním orientačním bodem na cestě, kterou pravidelně využívali při cestě do kostela v Boršicích.
Tento barokní skvost byl postaven z podnětu člena kláštera ve Velehradě. Střední část kříže zdobí motivy z obecní pečeti – hrozen vína a vinařský nůž. Dále je zde vytesán latinský nápis: SUPREMAE MAJEST[ATI] HON[ORI] ET GL[ORIAE] SS[T]RIADIS HOC MONUMENTUM ERECTUM PROCUR[ATIONE] E. D. M. F. EX C[ONVENTU] WELLE[HRADENSI] ANNO 1677 (Nejvyšší majestátnosti, na počest a slávu Nejsvětější Trojice, byl tento památník vztyčen z iniciativy E. D. M. F. z konventu ve Velehradě v roce 1677). Na podstavci kříže se nachází lebka, která připomíná smrtelnost člověka. Je docela možné, že právě zde u kříže zazněl poslední rozloučkový pozdrav a modlitba za smíření, než pozůstalí doprovodili zesnulého na hřbitov v Boršicích.

Zlechov – kamenný kříž z roku 1674, který se nachází nad vinnými sklepy: 49.0758583N, 17.3788656E

Kamenný kříž v Zlechově
Kříž z roku 1674 patří k nejstarším v zlínském kraji. Dodnes dodává krajině malebnost, útulnost a posvátnost.
Kříže nesloužily pouze k modlitbě, ale byly také důležitými orientačními body pro poutníky a obchodníky, o čemž svědčí jejich strategické umístění na důležitých křižovatkách. Zlechovský kříž nechal postavit velehradský převor Adam Mirandula na kopci nad údolní cestou lemovanou vinnými sklepy, přímo na křižovatce cest vedoucích do Tupes a Velehradu. Kříž nese latinský nápis MEMENTO MORI HOMO ET DISCE MORI – Pamatuj na smrt, člověče, a nauč se umírat. Zůstává otázkou, zda měl kříž lidem v té době připomínat hrůzy překonané epidemie moru, nebo zda spíše chtěl z výšky nad vinnými sklepy moudře nabádat kolemjdoucí k umírněnosti.